Průsvitná krása

11. září 2012 v 19:39 | Z. |  Zamyšlení
Chodí mezi vámi. Rády si doma prohlíží fotky celebrit, o kterých v životě neslyšely. Ne proto, že jsou slavné, ale kvůli jejich štíhlým a pěstěným tělům. Neprohlíží si vyretušované snímky z ateliérů, ale raději ty od pouličních fotografů. Na ulici si často všímají ostatních dívek. Sjíždí je kritickým okem a polovinu z nich považují na tlustou, polovinu za mnohem štíhlejší, než jsou ony samy.
Jo, řeč je o holkách, na které taky dolehlo sevření jednohé z mnoha poruch příjmu potravy. Protože to slovo od a zní tak ošklivě...

Všichni si představují, že anorektička je prostě na kost vyhublá holka se špatnou pletí a vypadávajícími vlasy. Ale to je omyl, tenhle model je až dlouhodobým výsledkem této nemoci. Normální (normální?) anorektičku na první pohled nejspíš vůbec nepoznáte. Může to být klidně vaše trochu oplácaná sousedka. Protože anorexie se neprojevuje vizuálně, anorexie se projevuje hlavně v hlavě nemocné. A je to sakra těžký se z jejích spárů vymanit.
Taková holka si prvně začne připadat tlustá. Může to být i někdo, kdo svojí váhu nikdy neřešil, ale někdo měl blbou poznámku, která to všechno odstartovala. Spustila pocit méněcennosti a také to, že se konkrétní osoba přestala sama sobě líbit. Hodně velkým spouštěcím faktorem je také soužití s někým, kdo si sám začne připadat tlustý (nebo klidně i doopravdy je), začne s tím něco dělat a začne tím jít příkladem i osobě, u které to časem sklouzne právě třeba až k A. Takže ta začne hubnout, ale pořád na sobě vidí nějaké nedostatky. I když se dostane až do fáze, kdy vypadá opravdu dobře, nebo je štíhlá, snaží se ještě víc, protože ví, že to jde. A tak se pomalu strácí před očima.
U některých z nich ale dojde k malému převratu v hlavě. V té chvíli si uvědomí, že už vypadá tak jak by chtěla a že už se to více z normálního hubnutí začíná stávat problémem. Poté si dokonce i uvědomí, že by měla něco přibrat, protože i přes to bude vypadat pořád pěkně, snad i lépe a dokonce se i bude cítit lépe, jenže se nedokáže přehoupnout přes ten fakt, že bude vážit byť jen o gram více. A to i přesto, že prostě ví, že by to tak bylo spráně, uvědomuje si, že tenhle stav správný není...

Jenže co s tím?

Kdo zná odpověď?...

(Možná článek o ničem, ale ONA opravdu potřebuje pomoc...)
 

Na veselou notu

4. září 2012 v 21:10 | Z. |  Moje
Nevím proč, ale v posledních pár dnech se strašně bavím představou, že by mě měl někdo představovat svým rodičům jakožto svojí novou holku. A samozřejmě pokud možno, nějakým fakt hodně konzervativním rodičům. To by bylo dost k popukání, řekla bych, protože už takhle jsem se nestačila divit, jak moc rozruchu jsem vzbudila mezi kolegyněmi převážně mateřského věku ve své prázdninové práci. Strašně dlouho jsem poslouchala dotazy, příkazy, stupidní a dokonce i nenávistné komentáře kvůli svému skoropolorukávu, piercingu, veganství a absenci zábrany říkat to, co si myslím. Tedy fakt je, že to poslední ještě jakžtakž chápu. Ale ten zbytek?
Nuže každopádně asi brzy nějakýho kamaráda přemluvím, aby mě přivedl domů na oběd a představil mě rodině jako tu, se kterou chce strávit zbytek života. Poté, co bych se asi tak sto let nemohla přestat smát, bych všem s chutí vysvětlila, jak se vlastně věci mají. A rozhodně mi tenhle skoropodfuk příjde snadnější a pravděpodobnější, než čekat na někoho, kdo by mě takhle rodině mohl představit se vší vážností. Ne že by o mě nikdo nestál, spíš naopak se v poslední době nestíhám divit, jak moc bych si mohla vybírat. Akorát že v tomhle jsem zase moc vybíravá já, strašně málokdo mi je dost dobrý a proto budu nejspíš až do smrti sama. A vlastně mě to vůbec netrápí.
Teda trošku vlastně jo.
Kvůli tomu představování rodičům.

Nerozumím

11. července 2012 v 19:42 | Z. |  Zamyšlení
Nevím. Nechápu.

Proč tolik lidí tak strašně moc baví neustále se vrtat v životech všech ostatních.
Proč každý jenom hledá chyby na všech ostatních a na věcech, které dělají, proč místo toho radši nepronese pár slov uznání nebo vděku.
Proč si neustále všichni musí dokazovat, o jak moc jsou lepší než ti ostatní (ačkoliv nejsou).

Proč zkrátka nemůžeme uznat své chyby? Vždyť chyby jsou naprosto běžnou věcí, každý jich denně uděláme spousty, není to nic, za co bychom se měli stydět. I já, i ty, všichni se každou chvilku v něčem nebo v někom spleteme, a není přeci nic jednoduššího, než si to přiznat a pokusit se onu chybu napravit... A pokud už napravit nejde, alespoň si jí zapamatovat, abychom jí už neopakovali.

Jestli je něco, čím čímdál víc lidí šetří, pak to je slovo "děkuji". Nikdy, né, opravdu nikdy v životě, se nebudu stydět poděkovat za jakoukoliv maličkost, kterou pro mě kdokoliv udělá. A je mi jedno, jestli toho člověka mám nebo nemám ráda, on pro mě nic dělat nemusí a proto mu poděkuju ráda za cokoliv. Ačkoliv jsem toho názoru, že pomáhat bychom si měli navzájem za každé situace, ať už se máme rádi nebo ne, ať se známe nebo ne. Jsme přeci všichni lidi, všichni jsme na stejné lodi, všichni tu jsme stejně bezdůvodně a proto bychom si neměli navzájem ubližovat a komplikovat či dokonce znepříjemňovat tohle už tak dost podělaný žití...

PROBERTE SE! Proberme se. Odhoďte všechny masky sobeckosti a dokonalosti, nikdo takový ve skutečnosti nejsme. Všichni jsme pokrytci, i sami sobě. Zbavme se toho, nastavme světu svojí pravou tvář. Říkejme slova uznání, kdykoliv nás napadnou - potěšíme tím ostatní a motivujeme sami sebe k dělání něčeho hodnotnějšího než doposud. Vždyť snaha a rozdávání radosti ostatních nás skvěle inspiruje k tomu, abychom sami dělali to samé. Přestaňme se bát dělat a říkat to, co doopravdy chceme. Jsme jenom lidi. Když se nám něco nepovede, vždycky to můžeme zkusit znovu.

Protože jedině tak budou šťastnější i ostatní. Protože jedině tak budeme šťastnější i my sami.
 


O Africe

7. července 2012 v 10:38 | Z. |  Zamyšlení
Včera večer, nebo možná spíš už dnes v brzkých ranních hodinách jsem s několika lidmi šla trávit sváteční noc do jednoho podniku. Tam jsem byla seznámena s jednou osobou, která mě opravdu velmi zaujala. Nejenom neuvěřitelně přátelským dojmem, kterým na mě tenhle muž, který by mohl být mým otcem, zapůsobil, ale hlavně svým vyprávěním. Vyprávěním o Africe.

Když se řekne Afrika, všichni si představíme chudáky, kteří vůbec nic nemají, bydlící v chýších z bláta a rákosu, děti s nafouklými bříšky, lidi, kteří nemohou mít vůbec nic, protože nemají za co. Podle jeho vyprávění jsem ale pochopila, že tomu tak vůbec není, a že by nebylo vůbec na škodu, kdybychom si my evropané vzali z afričanů příklad.
Pokud si pamatuju dobře, všechno to krásné, co jsem slyšela, bylo o Tanzánii. Náš cestovatel žije s Masaji a projektuje energeticky soběstačné domy podle tradiční architektury. Pro nás je energeticky soběstačný dům něco naprosto nedosažitelného (dost možná hlavně proto, že bez přípojky k elektřině na něj v ČR nedostanete kolaudační potvrzení), v Africe je to běžný jev. Veškerý přívod elektřiny, vody, atp. tam totiž funguje na paušální poplatky - pokud zrovna máte dostatek peněz, předplatíte si třeba 100 kW, které využijete, kdy zrovna potřebujete, až kredit vyčerpáte, můžete si předplatit další. No a pokud se bez elektřiny obejdete úplně, nemusíte si předplácet samozřejmě vůbec nic.

V Tanzánii nikdo nedostává žádné sociální dávky ani podporu v nezaměstnanosti, a to z jediného důvodu - neplatí se zde daně. Státní aparát totiž zjistil, že zdejší vybírání daní výjde mnohem dražeji, než kolik na nich ve finále utrží. Proto stát svým lidem nenabízí nic, ale nic od nich nepožaduje. A lidé si tímpádem mohou dělat naprosto cokoliv chtějí. Jsou volní. Mohou mít úplně vše, co chtějí, neboť je nikdo ničím neomezuje. Díky tomu mohou být i těmi, kým být chtějí. Chceš velký dům s bazénem a luxusem? Není problém! Nikde se ti nepodaří postavit ho laciněji a lépe, než právě tady. Líbí se ti spíš bydlet v horách v souladu s přírodou? Dobrá, můžeš žít takhle!

Místní atmosféra je natolik přátelská a otevřená, že televize, internet, rádio a podobné výdobytky dnešní doby shledáš naprosto nepotřebnými. Co v Evropě, když si chceš s někým popovídat? Zapneš počítač a obepíšeš pár známých. Tam ne. Stačí ti vyjít na ulici, pozdravit určitým způsobem, a hned se s tebou dá do řeči první kolemjdoucí. Jejich mentalita je od té naší tak moc odlišná, když si uvědomíte, že zatímco se bavíte a probíráte úplně všechno, o vaší rodiny až po vaše zájmy, člověk, se kterým debatujete a dost možná ho vidíte poprvé v životě, má o vás skutečný zájem. Ne zájem všechno se dozvědět a poté na vás parazitovat, či toho jakkoliv zneužít. Čistý přátelský zájem. To je aspoň nádhera!

Velmi specifickou věcí je jídlo. Tanzánci naprosto nedokáží pochopit, proč se my evropané ládujeme uměle dozrávaným ovocem z obchoďáků, když oni tam mají všechno čerstvé, zralé a dobré. Stačí ráno vyjít ven z domu a utrhnout si šťavnatý banán, který prý chutná úplně jinak než ten, který si tu koupíte. Stejně tak potraviny v restauracích. Žádné jídlo z mrazáku, žádné polotovary, všechno čerstvé a opravdové - maso, bylinky, ovoce, zelenina. Navíc za ceny, které vás zaručeně nezruinují - v těch opravdu lepších podnicích si koupíte luxusní oběd za zhruba šedesát korun. Na trhu jeden banán za dvě koruny, druhý den třeba i za jednu, pokud je banán déle než den utržený. Navíc tu nic není dopováno chemickými dochucovadly, dobarvovadly, žádné chemické postřiky, nic. Jenom čistá příroda.
Teď si můžete říct, že pro nás to jsou nízké ceny, ale pro afričany s jejich příjmy je to stejné jako ceny u nás, tak tomu ale není. Pokud to převedeme na naše Koruny, pokud si dva lidi vybírají opravdu to nejlepší a nejdražší jídlo, se všemi poplatky okolo bydlení, atp. měsíčně utratí asi tak 8 000 Kč. Nás vypravěč si tohle navíc vydělal sám, samozřejmě přímo v Tanzánii, tedy dva lidé z jednoho platu výjdou naprosto skvěle.

Celé tohle bych ráda zakončila něčím, co jsem si při jeho vyprávění uvědomila. Člověk nemusí původem pocházet z konkrétní kultury, aby do ní zapadl. Zapadne do ní tehdy, když jí plně pochopí a sžije se z ní. Jenom proto může evropan jako já, jako ty, jako kdokoliv z nás, žít naprosto stejně a v souladu právě třeba s Masaji, bez jakýchkoliv konfliktů. Stačí dívat se, otevřít se a pochopit. A oni se na vás nebudou dívat skrz prsty, jako na vetřelce, jako na někoho jiného. Budete jeden z nich.


Join the war

6. července 2012 v 9:22 | Z. |  Zamyšlení
Včera mě kdesi na internetu zaujal obrázek s textem "Join the war against speciesism". Speciesismus, neboli druhová nadřazenost lidí nad všemi ostatními formami života, je pro mě něco, co je založené na sobectví, zaslepenosti a nenávisti. Stejně jako válka.

"Join the war against speciesism" je proto podle mě blbost, která nám k ničemu nepomůže, a ani nás nikam nedostane. Vždyť je to jako vyrážet klín klínem. Nenávist nenávistí. A netýká se to jenom našeho vztahu ke zvířatům, ale i sexismu, rasismu, homofobii, xenofobii, atp. Ono je sice hezký, jak mají všichni plnou hubu toho, jak bychom neměli být rasističtí a že gayové jsou normální, ale jakmile mají s někým, do této kategorie zapadajícím, promluvit, začnou se chovat nepřirozeně, mluvit více strojeně a v hlavě si dávají pozor na to, co říkají, aby se ničím ani zdánlivě nepřiblížili k něčemu, co by naráželo na tuto problematiku. Což poukazuje jedině na to, že mezi sebou a osobami jiné rasy, sexuální orientace, náboženského vyznání a co já vím čeho všeho ještě, rozdíli dělají, ačkoliv tvrdí opak. Pak je jediným důvodem, proč se vůbec snižují ze svého piedastalu hrdého heterosexuálního evropana k tomu, aby se s nimi dali do řeči fakt,že si chtějí dokázat, že jsou lepší a tolerantnější než ostatní a že s takovými lidmi přeci vůbec nemají problém... FUJ! Jde to přeci i jinak, stačí překonat ten nechutný pocit nadřazenosti a nadhled, který nám odmalička voperovávají rodiče a společnost do hlavy. Teprve poté se dokážeme dívat na všechny lidi stejně.

Pokud chceme všechny ty -ismy nějakým způsobem prolomit, válka není tím správným způsobem. Můžeme udělat jenom jednu jedinou správnou věc - ukázat společnosti, že tu jak rasové, tak jinak sexuálně orientované menšiny chceme, více je začleňovat do dění mimo jejich ghetta. Ukázat jim, že o ně stojíme, ať jsou takoví nebo makoví. To stejné se zvířaty. Pořádat pochody jako je Veggie parade je sice fajn, je to příjemná akce, ale nemyslím si, že nám to pomůže změnit názor ostatních v tom, že prase má stejný intelekt a chuť žít jako pes, že to není špinavé zvíře dobré jenom na talíř. Jediné, co můžeme udělat, je nerozlišovat, milovat je a zachraňovat. Propaganda není vůbec žádnou nutností, neboť když ostatní uvidí, že to funguje i takhle, rádi se přidají. Ovšem pouze když uvidí, že to takhle doopravdy funguje, což funguje.

Bohužel velká spousta lidí stále vytlouká nenávist další nenávistí, což vzbuzuje jenom další a další nenávist. Ne jenom ke zvířatům, přírodě a ostatním lidem, kterým závidíme naprosto vše, co se dá. Vzbuzuje to i nenávist k sobě samým, prootže nevypadáme "tak, jak bychom měli," ani nemáme "to, co bychm správně měli mít, abychom bylli jako ostatní," - ne, tohle všechno je nesmysl! Každý jsme jeden, každý jsme svůj, každý jsme krásný. Proto je škoda utopit to v závisti a nenávisti. Bojuj s pocitem nadřazenosti! Ale bojuj uvnitř sebe.


Kam dál